O Judy a jejích koťátkách – třech vlastních a těch adoptovaných už jste se u nás mohli dočíst. Tohle je ale autentický deník, který nám z jejich z jejich pobytu v báječném domácím depozitu v Praze – Kamýku píše paní Muzikářová:
1.5.2014
Dobrý večer,
posílám Vám pár slíbených fotek Judynky v novém prozatímním domově.
Je moc miloučká a, zaplať pánbu, dobře žere – přece jen musí uživit tolik "pijavic", tak ji radši sleduji, jestli pořádně baští a pije! Před spaním jí dám ještě jednu kapsičku, ať jde spát s plným bříškem.
Na konci dubna se Julince narodila čtyři nádherná koťátka. To s černým flíčkem na nose je holčička, ostatní tři jsou kluci. Julinka s nimi bydlí ve výborném domácím depozitu v Praze 4. A stala se z ní MILITANTNÍ MATKA! Do místnosti, kterou se svými dětmi obývá pustí bez syčení pouze paní domácí, která se o ni od začátku stará a každé jiné návštěvě, ať už dvounohé nebo čtyřnohé, už mezi dveřmi signalizuje, že ji bez milosti sežere, jestli si dovolí přiblížit se k jejím dětem.
Pražský spolek ochránců zvířat je velmi často kontaktován kvůli úpomoci s odchyty a následnými kastracemi venkovních kočiček. Jenže v současné době nemáme ve spolu žádné lidi, kteří by chytat uměli a měli na to i čas. Máme chytací klece a můžeme případně zprostředkovat příslušné školení, aby chytací člověk byl správně certifikován. Potřebujeme ale šikovné lidi a dostatkem času, kteří by tuhle činnost, náročnou na šikovnost, trpělivost a vztah ke kočičkám chtěli a mohli provozovat. Máte-li chuť se do toho pustit, napište prosím na psoz@seznam.cz Děkujeme.
Kočičky a kocourci z útulku Kocour Felix v Klecanech prosí šikovného elektrikáře, zda by jim mohl pomoci. V útulku máme velké stropní zářivky a jedna z nich, která zajišťuje světlo v celé jedné velké místnosti, není funkční. Tohle ale není výměna pojistky nebo žárovky a tak na to nestačí manželé našich útulkových paniček, ale potřebujeme na opravu nebo výměnu opravdového profíka. Pokud jste prosím a máte chuť nám s tím světlem pomoci, napište prosím, na psoz@seznam.cz nebo zavolejte – nejlépe večer – Hance Janišové na 728 19 37 12. Moc děkujeme!
Bohunka, Vavřinec, Blackie, Zoubek, Natálka, Čertík, Čertuška, Čuk a Gek, Negrita, Oskar... to jsou jen některá jména z asi 30 černých kočiček a kocourků, kteří, většinou už docela dlouho obývají útulek PSOZ Kocour Felix v Klecanech. Jedno mají společné - jsou moc hodní, milí a mazliví a byli by vděční za vlastní domov a přesto je nikdo nechce. Proč? Snad je většina zájemců o kočky stále jednou nohou ve středověku a věří, že černá kočka přináší smůlu. Přitom opak je pravdou - černé kočičky a kocourci smůlu mají, protože většině z nich je zřejmě souzeno celý svůj život prožít v útulku. Přitom třeba Bohunčin černobílý bráška už půl roku bydlí, Vavřincův mourovatý bráška bydlí už dva měsíce. Oskar je už čtvrt roku smutný, protože mu do nového domova odešla mourovatá sestřička a místo, aby si k ní vzali jeho, vzali si další mourinku. Čuk a Gek měli sestřičku tříbarevnou. Ta se v útulku neohřála ani dva týdny a oni, milí, krásní kocourci tu tvrdnou už tři měsíce.
Bílomourka Míša žila od koťátka u svých lidí a myslela, že ji mají rádi. Když jí bylo 12 let, narodilo se jejím lidem dítě a ona pochopila, že láska k ní už není ani zdaleka tak veliká, jako dřív. Začala proto na chlapečka žárlit a dávala to najevo tím, že se občas vyčůrala nebo vykakala mimo záchod, obvykle na dětské věci nebo na věci své paničky, která už ji přestala mít ráda.
Krásná a hodná tříbarevka Stellinka, která nyní se svými dvěma, už šestinedělními koťátky bydlí v domácím depozitu PSOZ v Újezdě nad Lesy, se pustila do dalšího kola kojení. V neděli 4.5. nám totiž volala paní, že jí umřela po porodu kočička a zůstali po ní čtyři den staří sirotci. A jestli nemáme kojící kočku. Jistě, že jsme měli, dokonce několik, ale všechny už měli pět či šest svých a také adoptovaných miminek. Napadla mě tedy Stellinka, která má vlastní mimča jen dvě a hlavně – už odrostlá a tedy by mohla kojit víceméně jen ty čtyři maličká.
Tento celkem mladý, kastrovaný, dobře živený kocour se našel 5. 4. 2014 v Jeremenkově ulici, Praha 4. Měl bílý obojek proti parazitům. S největší pravděpodobností je to kocour z domácnosti a může být jak ztracený, tak vyhozený. Prosím o zveřejnění a uvědomění vašich lidí.
To byla zpráva, kterou jsme zveřejnili 7. dubna, poté, kdy ho poblíž svého bytu našla jedna kočičí paní z Podolí. Vzala si jej domů a v okolí vylepila plakátky, že je nalezenec u ní.
Láska na první pohled to rozhodně nebyla. Když jsem JI v listopadu viděla poprvé, byla jsem….
…trošku v šoku – z toho, jak někdo může tohle udělat němé tváři…
…trošku jsem se JÍ štítila - tolik hnisu, krve a odporného nevímčeho jsem ještě neviděla…
…a slzy mi tekly úplně samy.
Byla jsem tehdy v Kočičím domě asi potřetí. Chodila jsem se o víkendech mazlit s kočičkama a uklízet jim „pokaděné“ záchody. A v jedné místnosti byla ONA. Kostřička potažena kůží. A to pěkně ošklivou kůží. Olysalou, špinavou, zakrvácenou. Její hlava byly jenom láskyplně vyhlížející očička v záplavě čerstvě rudé krve, zaschlých černých stupů a odporného hnisu. Neměla uši. Místo nich měla nádory velikosti dětské pěstičky. A já na něco takového nebyla připravená – moc jsem si JI chtěla pohladit a utěšit její bolest, ale bála jsem se JÍ i dotknout. Stála jsem u její klece, slzy mi tekly a ONA i přes tu klec vrněla a připadalo mi, že se mě snaží utěšit.
