tel: 728 193 712 (volejte večer)

č.účtu: 179500872/0300

srd3

Tento příběh spolu s dalšími byl napsán pro potřeby nadace na ochranu zvířat, která svou akcí Naplňte misky v útulcích velmi pomohla kočičkám v našem útulku Kocour Felix.

 

Sarunku máme už 5 – 6 let. Protože každý rok jezdíme na 14denní dovolenou, kdy nám na ní sice dohlíží kamarádka – přijde, nakrmí, pochová – ale ona je smutná, rozhodli jsme se, že jí pořídíme kamaráda/dku. No, já jsem se rozhodla, protože už jsem se na to nemohla dívat. A tak dlouho jsem hučela do přítele, až jsem ho nahlodala. Minulý rok jsem začala jezdit na výpomoc do útulku Kocour Felix a tam jsem se jednoho dne zamilovala do malinkýho koťátka, který tam bylo samo opuštěný bez maminky a v kleci. Říkala jsem si, to by bylo dobrý k Sarunce – je to kotě, tak mu nic neudělá, spíš si na něj zvykne a třeba se o něj bude i starat – ve smyslu, že ho „adoptuje“, že na něj bude dohlížet.

A bylo mi jedno, jestli je to Rozinka nebo Rozinek (ještě jsme neznali pohlaví). A tak jsme 12. 9. 2013 vyrazili s přepravkou směrem Felix. Na místě jsme zjistili, že Rozinka má kamaráda, možná bratrance – větší kotě, kocourka Mourka z Libčic – byli ze stejné lokality, kde po nich jeden dobrák střílel. A samozřejmě nastala tato situace: Rozinka byla plachá, utíkala, ale Mourek z Libčic seděl a velkýma očima zamilovaně vzhlížel na mého přítele, načež ten povídá: „A nevezmem si teda tohodle?“ Bylo mi jasný, že máme problém. Já jsem se nechtěla vzdát Rozinky, ale ani jsem je nechtěla rozdělit, když jsem viděla, že se mají rádi. Byl to její jedinej kamarád. A tak jsme vzali oba. Měli jsme strach, co to udělá se Sárou, jak se s tím vyrovná. Začátky nebyly jednoduchý – Sára nám týden nejedla, nechodila na záchod a jenom přivírala oči a na prázdno polykala. Prostě si myslela, že už jí nemáme rádi, a nám to trhalo srdce. Tak jsem nakoupila mňamky a pořád jsme jí chovali a říkali jí, že ona je naše nejhlavnější a nejmilovanější a po týdnu to ze dne na den přešlo. Pak ještě pár měsíců kocourovi vysvětlovala, že šéfem je ona, ale dnes se mají moc rádi. Mourka z Libčic jsme přejmenovali na Damiána a je ze všech nejhodnější – jako kotě míval často záněty očí i dásní, tak musel často dostávat tabletky a kapky, ale pořád drží – neškrábne, nekousne a i když se mu to moc nelíbí, nechá si to líbit a někdy při tom i přede. A je z něj Pan kocour – je mu asi rok a 3 měsíce a je větší a těžší než všechny mnohem starší kočky v okolí. Rozinka je zase největší torpédo. Je ze všech nejmenší, ale dělá největší brajgl. Ještě zůstává plachá, ale postupně se to zlepšuje. Hlavně když se vytáhne jídlo, to pak na strach zapomíná J Taky je hodná – když není úniku nebo když má hlavu v misce, nechá se pohladit, nic člověku neudělá, jen se tváří, že se jí právě děje ta nejnechutnější věc na světě J A Sarunka jim šéfuje. Někdy si hrajou jen ve dvou, někdy všichni tři a to je pak rodeo – nevíte, kdy vám kolem hlavy proletí klubko chlupů. Jsem ráda, že jsme koťata vzali obě, protože Rozinka je na Damiánovi závislá – když je poblíž, cejtí se bezpečně a je spokojená. Kdo ví, čím vším si prošli – když byl Damián na kastraci, vyndal mu pan doktor z ucha diabolku – „dárek“ od toho člověka, co po nich střílel. A Damián má pořád hlad, kapsičky by jedl klidně dokola, asi pozůstatek toho, jak jako kotě neměl co jíst. Takže když se na ně dnes podívám, hřeje mě u srdce, že jsme aspoň 2 bezprizorním kočkám pomohli a ještě jsme přitom sehnali 2 kamarády Sarunce. Jen jedné věci je mi líto: že si nemůžeme vzít těch útulkových koček víc.

A pro ty, co pořád ještě pochybují, mám jeden postřeh: kočka z útulku (nebo zachráněná „divoká“ kočka) je daleko vděčnější než kočka od koťátka odchovaná doma, protože zažila těžký časy a váží si toho, co teď má.

Asi je to dlouhý, ale zase je tam všechno, tak třeba se něco z toho bude hodit :)

Dita Smetanová

srd4

srd6