tel: 728 193 712 (volejte večer)

č.účtu: 179500872/0300

Napsala nám kočička CHeri a její panička Helena Šplíchalová:

V lednu jsem se bohužel musela rozloučit s koťátkem, které zemřelo na FIP a moje cesta vedla opět k paní Janišové do útulku...I přesto, že máme doma asi čtyřletého kocourka, od srpna třínohou kočičku se zkráceným ocáskem a dva pejsky, pořád místečko po mém mazlíkovi zůstalo prázdné. Bláhově jsem si myslela, že přijedu, uvidím kocourka, zamiluju se a pojedeme domů...Jenže tak to samozřejmě neprobíhalo. Kocourkům v lednu už bylo kolem devíti měsíců, takže to byli pořádní kocouři a láska na první pohled neproběhla vůbec...

 

         Takže jsem „proběhla „ útulek, pomazlila se snad s každáým a chystala se domů...Až když jsme procházely poslední oddělení „ledvinářů“ se za námi vyřítilo cosi černého, funícího  a dupajícího...Nožička, jak jí říkali, byla kočka jak já říkám mezi 17 a smrtí, přední nožičky vyvrácené do strany, pravá zadní jí visela bezvládně, bílé fousy na prošedivělé tlamičce., se za námi řítila pro pohlazení s neuvěřitelnou razancí. Samozřejmě, aby to neby,o tak jednoduché, měla ještě  nádor v tlamičce. Jenže její urputnost v mazlení mě naprosto okouzlila a jela se mnou domů...i když  s tím, že máme jen omezený čas.

          Doma se naprosto úžasně rychle adaptovala...největší radost měla z koberce a z toho, že kdykoliv se ozve, tak jí někdo pohladí...chodila sice strašně, ale s vervou, chtěla se pořád mazlit. Brzy ovládla celou domácí směčku...psi musí uhnout, když běží nebo si chce někam lehnout, kočky musí počkat...:)) Začali jsme jí říkat Tula, protože k tuleni měla svým vzhledem i chováním nejblíže.

Ze začátku dostávala do postižené nohy křeče, pokašlávala při vstávání, což mají pravděpodobně dle veterináře na svědomí metastáze na plicích... Takže by se dalo říci, že můj syn, který zhodnotil po příjezdu „proboha, co jsi to zase přitáhla“ měl pravdu...

   Jenže uběhly téměř tři měsíce a naše Tula běhá po bytě, skáče do vysoké postele nebo na židly, vykračuje si po stole...Nohu začala používat nejprve zcela nenápadně, dnes už se na ní rýsuje sval a je schopná se o ni i opřít. Poškrábat se s ní za uchem nedovede, ale na to má nás...přijde si prostě říct:)) Nádor pravda poporostl, ale jí bez  problémů, občas si dá i malé granulky. Jinak si naprosto užívá všech privilegií....a že jich je:)) Kapsičky pouze ty, které jí chutnají, masíčko hovězí nasekané nadrobno a podobné lahůdky.

          Před 14 dny jsme si všimli, že nereaguje na jméno ani na zvuky a po zkoušce pískací hračkou nám bylo jasné, že je hluchá. Ale nebyla by to Tula, kdyby to nevyřešila po svém...začala reagovat na mávání a na posunky... já na ni stejně mluvím a ona se dožaduje se svojí hluchotou všeho o  to razantněji...zkrátka s naučila opět neuvěřitelně rychle jakousi kočičí znakovou řeč:)))

          Shrnuto jak říká náš téměř rodinný přítel veterinář : „příroda je mocná!!!“  

 Teď už se jen těším a modlím, aby se se svojí houževnatostí dočkala jara a tepla a užila si sluníčko na oplocené zahrádce...snad se do té doby nenaučí přeskakovat plot:)))